Boží plán

V pátek začaly podzimky a my měli v plánu odjet na Příchovice. Supr! Nemohla jsem se dočkat. Měla jsem plán, co budu dělat a taky, co pěkného zas prožiju. Trošku jsem však zapomněla na to, že Pán má také plány a tak to bylo zajímavé. Z toho, co jsem si naplánovala, se stalo snad jen to, že jsme přijeli v sobotu, a že dojel #. Ostatní si už Bůh dělal podle svých plánů!=)

Žádný blízký Boží dotek, jak bylo v plánu, se nedostavil. Plány týkající se # se vůbec nedařili. Přišla práce, která mě vyčerpala na tolik, že jsem se musela vzdát oběda. A pak zpráva o tom, že musím odjet o den dřív. Krásné úterní ráno mi připomnělo tato fakta, když Michal upozorňoval na knihu dojmů a loučení u oběda.

 

Hlásím se na úklid v koupelně, protože padl naplánovaný rozhovor. Aspoň mám čas přemýšlet nad hodnocením. „Ty bláho, proč já sem vlastně jela? Co jsme tady vůbec dělala?“ Slovíčko na den: „Maria se vydala na cestu…“ – a vydala se s Ježíšem. Aspoň tohle si odvést – vydat se na cestu s Ježíšem. „Maria se vydala na cestu. Maria se vydala na cestu…“ Pocit nenaplnění a ani potuchy a tom, co říct při loučení.

 

Naštěstí úterý nekončilo úklidem!=)

 

P. Mirek a témátko o společenství – 3. témátko o společenství za rok. To bude nuda. Nicméně musím jít příkladem. Stejně nemám co dělat, když očekávaný rozhovor je stále neuskutečnitelný. A od Mirka jsem tohle ještě neslyšela. Začíná témátko a já se přemlouvám k tomu, dávat pozor, nemyslet na neuskutečněný rozhovor a na # vůbec. Michal musel slyšet tohle témátko 100× a poslouchá. Témátko vítězí! Mirek povídá a povídá.

 

Řekl hodně zajímavých a důležitých věcí. Celkem na začátku však řekl větu: „Do Příchovic nejezdíme do hotelu, ale domů.“ A tato důvěrně známá věta najednou dala význam celému pobytu. Domů! Doma se taky stále nebavíme, ale děláme, co je třeba. Tyto prázdniny jsem zde strávila službou. Hlídala jsem děti, zůstala po mě jablka s křenem … Hej! Bylo mi krásně, když jsem našla smysl návštěvy milovaného místa.

 

Po obědě by se mohl stihnout odkládaný rozhovor – zas nic! Dobře jdu mýt nádobí. Třeba zbude chvilka pak. Pan # se někam vypařil a rozhovor je v tahu. Mám hodinu volno. Tož se stavím v kapli, přeci nebudu jen tak bloudit po faře.

Vyprávím Pánu o dnech tady – konečně jsem se kloudně zastavila. Upínám pohled na kříž a do očí se mi hrnou slzy. Odtajňuje se mi význam všech těch věcí, které se staly a nestaly. Bůh mi ukazuje, jak veliká je jeho láska, dokonalý jeho plán a pozorné jeho ucho.

                 Práce šlechtí a posouvá dopředu. A větší pracovní zatížení je jedna z věcí, které odlišují týmáka od „návštěvníků.“=) Neuskutečněný rozhovor s # nechal místo pro mnohem důležitější rozhovor – modlitbu. Modlitbu, která nahradila adoraci, o kterou jsem přišla předčasným odjezdem. A splnila se má upřímná volání o tom, aby Bůh vedl můj vztah s #. (To to trvalo, než mi došlo, že jsem vlastně dostala, co jsem chtěla!=))

 

Takže nakonec dopadlo úplně všechno. Přišel krásný duchovní zážitek, vztah s # nesešel z cesty, povolání týmáka bylo naplněno prací a jako bonus „osobní pastorace“ cestou na vlak.

Děkuji Bohu za jeho velikost! Děkuji za Příchovice, Vláďu, týmáky, Romana a všechny, kteří k tomu patří.